Stránka:Hora, Josef - Strom v květu (1920).djvu/49

já řekl jsem: Dosti a slabý, slabý, pocítil jsem strašlivou sílu.
A vzbouřil jsem se.
Vysoko nad spáleniště vztyčil jsem rudý prapor,
nassátý prolitou krví, požáry planoucí,
aby se napil slunce, slunce po tolika letech…

Stojím
vysoko v oknech dobytých loupežných hnízd,
kde na sametových povlacích se povalovali zrádcové světa,
Hohenzollerové, Habsburgové, Lichtensteinové,
Ludendorff, Tisza, Benedikt,
vyházel jsem je oknem s jejich šampaňským, s jejich nevěstkami
a zapáliv pochodeň smolnou, vrhám ji do jejich doupat,
aby nich nezbylo hlasu, zápachu, tvaru…

Ale zítra,
vítán západním větrem, mile vějícím,
sestoupím mezi lidstvo, k boji hotové,
stojící na svém, myslící volně,
dary země a práce, zbavené krvavé služby,
před sebou mající
a řeknu jim:
Bratři,
zvíře kruté jsme zabili, zahnali mor,
myšlenky, řeč, země, nástroje naše jsou
dle naší vůle.
A ty, ženo člověka,
vstaň, vezmi děťátko právě zrozené
a ukaž mu slunce tvář, své neodkrývajíc,
aby ani jeho prvním pohledem
nebyla vzpomínka
na minulost…