Večer
Nevolej, nelákej mě dálko! Hlase vlaků utiš se,
kola nepředzpěvujte mi své Pryč, pryč, pryč!
Dnes nechci ti uniknout, zelená rovino,
vzdouvající se jako barevný ubrus
zvučivým stoupáním zpěvu nesčíslných cikád
vzhůru a kolmo do pobledlého nebe.
Ty živote nesčíslný, ty živote jednotný,
slov netřeba, viď! Má ruka je dotyky teplá,
do trávy vrůstám, má tvrdost mužská se taví
nad tichým ohněm, jenž tisícerými jazyky země
mě objal a ukolébavku večera mi zpívá…
Můj nespokojený! Z kolika nejistot
jsi se mi vrátil, uštván, na tuto pevnou půdu,
v poklidné víření míru, jenž zahaluje mě svým dýmem.
Můj neukojený! Pij, pij! Pij z mateřského jezera domova
bezpečí spící zvěře, zpěv zamilovaných ptáků.
Neboť i já jsem sklouzavá vlna chlebem vonících žit,
neboť i já jsem sobě stačící píseň cikády,
vyplněn cele sám sebou jako šumící řeka,
ku předu pevně se tlačící a vědoucí, že dojde…
