Milostná píseň
Měl by to býti sladký zpěv, ticho nad vodami,
pozastavení u překrásného obrazu,
píseň, přibitá do mozku nejvznešenějšími vidinami.
Ale já chci ti zpívati to, co jsem a nač myslím
svou myslí, uhnětenou kladivem dní v drsném nárazu.
Kdo ví, jakých pohnutí odlesk uzřím zítra v tvé líci,
kdo ví, jaká přeměna zítra v mé duši se hne.
Budu snad pyšný, snad pokorný — jinak tě milující,
do jiných záhybů složí se myšlenka moje,
odpočívající si od světa na dlani tvé.
Měl by to býti sladký zpěv, jaký slyšela jsi
z knih Otokara Březiny hymnicky se třást.
Západní větry měly by jím dout, žitné šuměti klasy,
tak je někdy člověku milo žít, milo přemýšlet o světě —
ale můj dnešek nejsem já celý, jen moje část.
A tak zpívám tobě píseň zmatenou jak představ těžká kola,
drnčící po neurovnané trati dnů mých.
Zpívám ti píseň v pohybu, vzpomínku půl, útok zpola
na dny otrávené dechem starosti, sedící
u záhonů, na nichž kvetou růže, polibky a smích.
