Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/24

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

22


okusoval. ‚Kosť za kosť‘ je mým heslem. To však měli mi za zlé, a od té doby ležím zde u řetězu, i pozbyl jsem jasného svého hlasu. Poslyš jenom jak chraptím. Pryč! pryč! To je konec mé písničky.“

Sněhulák ho již neposlouchal, pohlížeje ustavičně do sklepního příbytku hospodyně, do její komory, kdež stála kachlová kamna na čtyrech železných nohách, zjevujíce se v celé své velikosti, která nezadala si v praničem s velikostí sněhulákovou.

„Chrupá to ve mně tak zvláštně,“ pravil sněhulák. „Což se tam nikdy nedostanu? Je to přání tak nevinné, a nevinná naše přání musejí přece býti vyplněna. Je to mé nejvyšší, mé jediné přání, a bylo by skoro nespravedlivé, kdyby nebylo ukojeno. Musím tam, musím se o ni podepříti, kdybych měl okno vyrazit!“

„Tam nepřijdeš nikdy,“ pravil pes, „a kdybys se skutečně ke kamnům přiblížil, bylo by po tobě veta.“

„Beztoho už je skoro po mně veta,“ řekl sněhulák; „zdáť se mi, jako bych se lámal.“

Celý den stál tu sněhulák a pohlížel do okna. Za soumraku byla jizba ještě přívěti-