Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/25

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
23


vější. Z kachlových kamen vycházela tak jemná zář, jíž ani měsíc ani slunce nezáří; tak mohou zářiti pouze kamna, jsou-li naplněna. Dvéře-li se otevřely, vyšlehl pokaždé plamen; bylo to jeho zvykem. Bílý obličej sněhulákův pokryl se pak plamennou červení a také jeho prsa zářila v červenavém lesku.

„Nevydržím to déle,“ pravil. „Jak krásně jí to sluší, vyplazuje-li jazyk!“

Noc byla velmi, velmi dlouhá, ale sněhulákovi se dlouhou nezdála; stál tu pohroužen ve sladkých myšlénkách, které mrzly jen to chrupalo.

Časně z rána bylo okno sklepního příbytku zamrzlé; bylo ozdobeno nejkrásnějšími ledovými květinami, jaké si jenom sněhulák mohl přáti, však zakrývalo mu kachlová kamna. Okno nechtělo roztáti, nemohl patřiti na milý předmět. Mráz chrupal a praštěl, že sněhulák z toho mohl míti radost, ale neradoval se; mohl a směl se cítiti šťastným, ale nebyl šťastným, chřadl touhou po kachlových kamnech.

„Pro sněhuláka je to nebezpečná nemoc,“ pravil pes. „Trpěl jsem také jednou touto