„Což vypadají kachlová kamna tak krásně?“ tázal se sněhulák. „Jsou snad mně podobna?“
„Jsou pravým opakem tebe. Černá jako uhel, mají dlouhý krk s mosazným kotlem a žerou dříví, až jim oheň ze tlamy srší. Musíme se přidržovati jejich boků; také můžeme vlézti na ně anebo pod ně, tu pak vydychujou velmi příjemné teplo. Z místa, na kterém stojíš, můžeš nahlednouti do okna.“
Sněhulák tam nahledl a spatřil skutečně černý, čisté hlazený předmět s mosazným kotlem. Oheň vrhal svou záři do předu, na podlahu. Sněhulákovi bylo divně u srdce; zmocnil se ho cit, jejž nemohl si vysvětliti; pocítil cosi, co posud neznal, co však znají všickni lidé, nejsou-li sněhuláky.
„A proč jsi ji opustil?“ tázal se sněhulák. Cit jeho mu pravil, že to snad nějaký krásný ženský tvor. „Jakž mohl jsi takové místo opustit?“
„Byl jsem k tomu donucen,“ řekl pes. „Vyhodili a přivázali mne k řetězu. Kousl jsem nejmladšího kluka do nohy, poněvadž mi chtěl vytrhnouti kosť, kterou jsem právě
