Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/16

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

14


znal, jinak byl by mi ve stáji císařské, rovněž jako tomu koni, dal zlaté podkovy. Kdybych byl dostal zlaté podkovy, mohl jsem býti stáji k veliké cti; ale teď mne pozbyla, a svět mne pozbyl též, po všem je už veta!“

Avšak nebylo ještě po všem veta: přiblížilať se loďka s několika děvčátky. Jely kolem dřeváku, vylovily ho a jedna z dívek vytáhla malé nůžky, přestřihla vlněnou nit, aniž chrobáku uškodila, a když přirazily ku břehu, položily ho do trávy. „Lez, lez; leť, leť, můžeš-li!“ pravily. „Svoboda nade všecko!“

A chrobák letěl přímo k otevřenému oknu veliké budovy; umdlen sklesl v jemnou, měkkou a dlouhou hřívu císařova koně, stojícího ve stáji, kdež on i chrobák byli domovem. Zatnuv se pevně do hřívy seděl chvíli a zvolna se zotavoval. „Teď sedím na koni císařovu, sedím na něm jako jezdec. Co však dím! Ano, teď mi to teprv zřejmo. Toť znamenitá myšlénka a úplně pravdivá. Proč dostalo se koni zlatých podkov? Na to ptal se mne také kovář. Teď to nahlížím: jen k vůli mně dostal kůň zlaté podkovy.“ A tato myšlénka naplnila chrobáka nejlepším rozmarem. „Na cestách stáváme se důvtipnými,“ pravil.