nebo z nějaké smlouvy, toto přenesení sluje dar neb dobrovolné darování. Při dobrovolném darování zavazují nás toliko ona slova, jež označují přítomný neb minulý čas, neboť hledí-li k budoucnu, nezavazují nás jako slova z důvodu udaného v předešlém odstavci. Jest tudíž nutno, aby závazek vznikl z nějakých jiných znamení vůle. Poněvadž však, cokoli jest učiněno dobrovolně, jest učiněno na nějaké dobro tomu, kdo to chce, nemůže být určeno žádné jiné znamení vůle dáti to, vyjma nějaký prospěch buď již přijatý neb takový, jehož jest nabýti. Ale předpokládá se, že žádného takového prospěchu není nabyto, a že žádná smlouva neexistuje, neboť tomu-li tak, přestalo by to býti dobrovolným darem. Zbývá tudíž, že dobro vzájemně s obou stran, aniž se však dohodly, se očekává. Ale nemůže býti žádné znamení dáno, že ten, kdo užil budoucích slov k onomu, kdo nikterak nebyl zavázán oplatiti prospěch, by si mohl přáti, aby jeho slovům bylo rozuměno od tohoto tak, že by se tímto zavazoval. Neodpovídá ani rozumu, aby oni, kdo snadno jsou naklonění dobře činiti jiným, byli vázáni každým slibem dosvědčujícím jich přítomnou blahovůli. A proto se rozumí samo sebou, že ten, kdo slibuje, má čas uvažovati a moc změniti onu blahovůli tak, jako onen, jemuž učinil slib, může se změniti ve své zásluze. Avšak ten, kdo uvažuje, jest potud ještě svoboden, ani nemůže již býti zván dárcem. Ale kdo slibuje často, a přece dává zřídka, má býti odsouzen z lehkomyslnosti a zván nedárcem, nýbrž dárcem v budoucnu.[1]
9. Úkon dvou neb více vzájemně přenášejících svá práva sluje smlouva. Při každé smlouvě buď obě strany ihned plní to, o čem se smlouvají, takže nikdo nic neuvěří druhému, neb jedna strana plní, druhé se věří, neb žádná neplní. Kde obě strany plní okamžitě, tu smlouva jest skončena, jakmile věc jest splněna. Ale kde důvěra jest dána buď jedné neb oběma stranám, tu strana, jež po-
- ↑ Lat. i angl. text mají řecký tvar doson (hodlaje, chtěje dáti). Pozn. překl.
