tudíž nabude nějakého práva v přirozeném stavu lidí, opatřuje si toliko bezpečnou svobodu užívati svého původního práva proti spravedlivému obtěžování. Tak na př., prodá-li neb daruje-li nekdo dvorec, zbavuje úplně všeho práva na tento dvorec toliko sebe, ne však zároveň ostatních.
5. Přenáší-li se pak právo, vyžaduje se vůle nejen toho, kdo přenáší, nýbrž i toho, kdo přijímá. Schází-li jedno z obou, právo zůstává. Kdybych zajisté chtěl dáti to, co bylo mé, někomu, kdo odepřel přijmouti to, ani nezřekl jsem se tudíž prostě svého práva, ani jsem jeho nepřenesl na kohokoli, neboť příčina, která pohnula mne předati je tomuto muži, byla toliko v něm, nikoli též v jiných.
6. Kdyby však nebylo již žádného jiného znamení naší vůle, že buď se vzdáváme svého práva, neb že je přenášíme, než toliko slova, ona slova musí se vztahovat buď na přítomný neb na minulý čas, neboť byla-li by jen o budoucím, nepřenášejí ničeho. Ten na př., kdo mluví takto o čase příštím: Dám zítra, prohlašuje nepokrytě, že dosud nedal. Zůstává tedy po celý dnešek jeho právo a trvá ještě zítra, dokud v mezidobí toho skutečně nedaruje, neboť co jest mé, zůstává mým, dokud jsem se toho nevzdal. Budu-li mluviti však o přítomném čase asi takto: Dávám neb dal jsem ti toto, abys je zítra přijal: těmito slovy jest naznačeno, že jsem je jistě dal, a že jeho právo, přijmouti to zítra, jest přeneseno dnes na něho ode mne.
7. Ač slova samotná nejsou dostatečné znamení k prohlášení vůle, přece, budou-li přidána ke slovům vztahujícím na budoucnost ještě jiná znamení, mohou nabýti takové platnosti, jako kdyby byla řečena o přítomnosti. Když je tudíž z oněch jiných znamení zjevno, že ten, kdo mluví o budoucnu, zamýšlí oněmi slovy dokonalé přenesení svého práva, mají ona míti platnost. Závisíť přenesení práva ne na slovech, nýbrž, jak bylo ukázáno na příkladech ve čtvrtém odstavci, na prohlášení vůle.
8. Přenáší-li kdo nějakou část svého práva na druhého, a nečiní tak z nějakého určitého prospěchu přijatého
