diného sluhy. Nechal svůj povoz dosti daleko a požádal mne jaksi obřadně o hodinku rozmluvy mezi čtyřma očima; vyhověl jsem mu co nejzdvořileji, vzhledem k jeho stavu i osobním zásluhám, jakož i pro četné dobré služby, jež mně prokázal u dvora. Chystal jsem se ulehnouti na zemi, aby měl blíže k mému uchu, požádal mne však, abych ho na dobu rozmluvy naší vzal do ruky.
Blahopřál mně nejprvé k mé svobodě, měl radost, že si o ni získal také trochu zásluh, dodal však, že bych svobody nebyl snad tak záhy dosáhl, kdyby nebylo nynějších poměrů u dvora. „Neboť,“ pravil, „ač zdá se říše naše cizinci v takovém rozkvětu, trpíme přece velikou pohromou, hrozíť nám vpád mocného nepřítele. Velmoc naše jest od šestatřicíti měsíců zapletena ve velmi tvrdošijnou válku s obyvateli ostrova Blefusku. Příčina války byla tato:
Všechen svět ví, že vejce otvírá každý, než je dá k ústům, na širším konci. Leč dědeček Jeho Veličenstva nyní panujícího krále, jenž v letech chlapeckých chtěl si pochutnati na vajíčku a naťukl je po starém spůsobu na širším konci, řízl se při tom na neštěstí do prstu, pročež vydal královský otec úkaz, pod přísnými tresty nařizující všem poddaným otvírati vejce na užším konci.
Zákon tento vyvolal v lidu tak veliké vření, že pro něj povstalo, podle našich dějepisců, neméně nežli šest vzbouření, v nichž jeden král přišel o život a jiný o korunu. Vláda říše Blefusku stále rozněcovala tyto občanské rozbroje, a kdy-
