vazy, jež poutaly levou stranu mé hlavy, tak že jsem mohl otočiti ji docela v pravo a pozorovati tvář i posunky toho, jenž chtěl mluviti. Byl asi prostředních let a poněkud větší než ostatní z průvodu jeho; jeden průvodce jeho vypadal jako panoš, jehož úkolem jest nositi vlečku, ostatní tvořili ozbrojenou družinu.
Mužíček na řečništi zdál se mně dobrým řečníkem, a dohadoval jsem se, že proplétá řeč svoji periodami plnými hrozeb i slibů.
Odpověděl jsem jen několika slovy, vlastně jen několika posunky, naznačujícími, že se podrobuji; pozdvihl jsem svoji levici i vzhlédl jsem ke slunci, jako bych se dovolával jeho svědectví, že umírám téměř hladem. Měl jsem vskutku již takovou chuť k jídlu, že jsem se nemohl zdržeti, abycn ukazuje opětovně na ústa svoje neprojevil, že bych jedl.
„Hurgo“ (nazývají tak veliké pány, jak jsem zvěděl později) porozuměl mně velmi dobře. Sestoupil s lešení a nařídil přistaviti řebříky k mým bokům; po řebřících jalo se pak za chvilku vylézati více než sto lidiček těch a nositi košíky plné masa k mým ústům. Rozeznal jsem, že jest to maso různých zvířat, nepoznal jsem však chutí, kterých. Byly tam kýty a plecka jako skopové, a velmi dobře upravené, ale menší než skřivánčí křidélko; bral jsem po dvou i po třech najednou do úst zároveň s několika chroupavými bochánky chleba, velikými jako ručniční kule.
