také na můj obličej, jejž jsem se snažil chrániti pravou rukou.
Jakmile ustál tento déšť šípů, pokusil jsem se opět vyprostiti se; vystřelili však na mne znovu spoustu šípů, a někteří človíčkové ti snažili se vraziti mně kopí svoje do boků. Na štěstí měl jsem neproniknutelný kabátec z buvolí kůže.
Nahlédl jsem tedy, že bude nejlépe chovati se klidně a zůstati tak, jak jsem, až do noci; pak snad, vyprostě také druhou ruku svou, budu se moci osvoboditi úplně; co se týče domorodců, troufal jsem si měřiti se s nejsilnějším vojskem, jež by mohli proti mně poslati, jsou-li všichni stejně velicí jako ti, jež jsem dosud viděl. Osud však usoudil jinak.
Když človíčkové ti spozorovali, že klidně ležím, přestali mne zasypávati svými šípy. Ze vzrůstajícího hluku kolem sebe jsem však seznal, že počet jejich stále roste. Ve vzdálenosti asi dvou sáhů ode mne, proti levému uchu mému, ozýval se déle než hodinu hluk, jakoby tam pracovali řemeslníci. Konečně, otočiv poněkud hlavu v tu stranu, pokud mně to provazy dovolovaly, spatřil jsem lešení půldruhé stopy vysoké s přistavenými řebříčky. Na lešení vystoupila pak osůbka z lidiček těch patrně nejvznešenější a proslovila ke mně dosti dlouhou řeč, z níž jsem ovšem nerozuměl ani slovu.
Nežli začal, zvolal třikráte: „Langro dehul san!“ Slova tato byla mně pak opětována a vysvětlována posunky, abych pochopil smysl jejich. Hned postoupilo padesát mužíků v před a přeřezalo pro-
