pem v rukou, s toulcem na zádech! Hned za ním spatřil jsem nejméně čtyřicet jiných človíčků téhož druhu.
Rozkřikl jsem se tak hrozně, že všichni ti drobní tvorečkové vzali nohy na ramena, strachem se třesouce; a několik jich, jak jsem se dověděl později, těžce se zranilo pádem, bezhlavě seskakujíc s mého těla na zemi.
Nicméně vrátili se záhy. A jeden z nich, jenž si dodal odvahy a postoupil tak daleko, že mohl přehlédnouti celý můj obličej, zdvihaje ruce a vyvaliv oči úžasem zvolal hláskem tenounkým, ale jasným: „Hekinah degul!“ Ostatní opakovali tato slova několikrát, nevěděl jsem však tehdy ještě, co znamenají.
Poloha moje po celou tu dobu byla nanejvýš nepohodlná. Konečně pokusil jsem se vyprostiti se, a podařilo se mně vytrhnouti provazy a kůly, jimiž bylo pravé moje rámě připoutáno k zemi. Zároveň silným trhnutím, jež mně způsobilo silnou bolest, uvolnil jsem poněkud pouta, jež svírala vlasy moje po levé straně, tak že jsem mohl hlavou poněkud pohybovati.
Malí tvorečkové opět prchli, než jsem některého z nich mohl chytiti, a pištěli velmi pronikavě. Když křik jejich zmlkl, slyšel jsem jednoho z nich volati: „Tolgo fonak!“ a hned potom zasáhlo levici mou jistě přes sto drobných šípů, jež bodaly jako jehly. Pak vystřelili ještě jednou do vzduchu, a hodně mnoho šípů padlo, jak se domnívám, ač jsem jich necítil, obloukem na moje tělo a hojně
