Stránka:Fischer Otokar - Království světa (1911).djvu/33

Neb v onu nikým nepřežitou chvíli
já vkládám peklo nejčernějších muk:
nad chorým skloněn lékař uslyší-li
dech bezdechý, neslyšný srdce tluk.
Poslední atom toho okamžení,
než duch se zjasní novou svobodou,
ďábelským kouzlem ve věčnost se mění,
ve věčnost věků.

Já kdys pod vodou
žil za vteřinu hrůzyplnou sudbu
a delší, než se může vřítit v sen.
Kdo umírá, neslyší rajskou hudbu,
neslyší z pekla zatracenců sten,
však slyší, cítí, chutná, hmatá, vnímá
své živobytí v jeden okamžik,
v sloup očima se obracejícíma
zří nazpět, co se mezi hrob a vznik
příběhů hluchých střemhlav slepě vrhlo,
zří na sta možností a tisíc vin,
vše, od čeho se srdce neodtrhlo,
zří vědomý a nepříčetný čin.

Čas zastaví se. Promění se scena.
Již na loži se chorý nevidí,
kolkolem bařina je rozestřena
bez kněze, bez kvilu a bez lidí,
sám stojí po kotníky v rašelině
a padá, padá, padá hloub a hloub,
nadarmo pátrá po pomocné třtině,
by pevnou nohou v pevnou půdu stoup.
Tu náhle — kde se vzaly tu se vzaly —
pláň celá hrůzami je pokryta: