Otázka.
My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu,
a proti všemu vlasti prospěchu
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.
My neumíme ještě umírat
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta krásná naše vlast,
zda my pak ještě dále žíti můžem?
(Z Knih veršů.)
Matičce.
Proto mně drahá tak
přemilá matička,
že je tak chudičká,
že je tak stařičká!
A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přece má vyrytý
v srdci mém obrázek.
A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
přec bych ji miloval —
drahou tu matičku.
Z Kosmických písní.
VII.
Po nebi hvězdic je rozseto
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp —
zkoumej a čítej sebe líp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!
Vesele se zemí měsíc jde,
země zas v mocném kruhu
se okolo slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké slunce zas
kolem většího vede nás,
a toto slunce jeho
kde jde? — a kolem čeho?
Mysli se nejvýš — a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců
a kdybys byl jak slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc —
vysoko — převysoko —
a slza vhrkla v oko.
(V Lumíru, 1877.)
