Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/211

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Otázka.

My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu,
a proti všemu vlasti prospěchu
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.

My neumíme ještě umírat
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta krásná naše vlast,
zda my pak ještě dále žíti můžem?

(Z Knih veršů.)

Matičce.

Proto mně drahá tak
přemilá matička,
že je tak chudičká,
že je tak stařičká!

A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přece má vyrytý
v srdci mém obrázek.

A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
přec bych ji miloval —
drahou tu matičku.

(Tamt. — V Lumíru, 1861.)

Z Kosmických písní.

VII.

 Po nebi hvězdic je rozseto
 lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
 v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp —
zkoumej a čítej sebe líp,
 mistře v početním cviku,
 nespočteš tanečníků!

Vesele se zemí měsíc jde,
 země zas v mocném kruhu
se okolo slunce otáčí
 v zářivém planet pruhu.
A i to velké slunce zas
kolem většího vede nás,
 a toto slunce jeho
 kde jde? — a kolem čeho?

Mysli se nejvýš — a nad tebou
 hvězd jako vřesných zvonců
a kdybys byl jak slunce stár,
 nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc —
 vysoko — převysoko —
 a slza vhrkla v oko.

(V Lumíru, 1877.)