Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/165

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Jestli sa hneváš, zruš plameň hněvu,
hnev je rozumu zrádný poddaný,
osud prichádza v tajnom odevu
s slavným proroctvom Bohom vyslaný.

Jak myslíš, mysli na stav otčiny
a spoj myšlenku s citom ľúbosti,
vymysli spásu, zleť do dediny,
a daj úmyslu tvár skutočnosti!«

Hlasy utíchnú. Mladenec kročí,
stúpa do svojej dediny;
slza potěchy svieti mu z očí —
a žije celý v žití Otčiny.

(V Nitře, 1844.)


Dcérka a mať.

V slzách matička seděla,
často vzdychlo sa jej,
a malé, útlé dievčatko
vraví mamke svojej:

»Čo kropíš tými slzami
moje žlté vlasy!
Či vari[1] visia nad námi,
mamička, zlé časy?«

Pritisknúc k srdcu vrelému
mať púčok růžový
a ústa k čielku bielému,
dcérušku osloví:

»Otec tvôj nechce z hrobu vstať
z pod zelenej trávy:
a nevie, nevie tvoja mať,
čo svět z teba spraví!

Svet má zbroje, tys bez zbroja,
veľký svět, tys malá:
a nevie, nevie tvoja mať,
komu ťa chovala!«

A slza v očach dievčatka
teší plač materi,
a potěcha tečie sladká
z nevinných úst dcery:

»Dobrí sa zlostných nebojá;
čo by sa jich báli?
Bôh má zbroje, svet bez zbroja,
Bôh velký, svet malý!«

(Tamt.)

  1. = opravdu.