Prvním slovem lichotivým,
prvním sladkým celováním
český zvuk jim v duši vlejme
s vřelým vlasti milováním.
Jmenujme jim slavné otce.
vylitou pro právo krev,
řekněte jim, jak se znovu
hrdě zvedá český lev.
Ať z nich zrostou reci statní,
jako lípy, jako doubce;
ať z nich máme Břetislavy,
práva hájce, zloby zhoubce.
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast:
vychovati naše děti
pro tu slavnou, drahou vlast.
(V Květech r. 1843.)
Ondrej Sládkovič.
Nar. 30. března v Krupině, vychovatel a později evang. farář, posléz v Radvani u Báňské Bystřice, kdež také zemřel 20. dub. 1872. Sebr. básně v Nár. bibliotéce.
Mladenec.
Na strmé skále Kriváňa stáva
mladenec svojej podobný skále,
večerňa zora pekne zahráva
v jeho si očú krištále.
Do ďalky mračnej leťa mu oči,
zdá se, že súdiť minulost chcejú;
a zase zrakmi k nebu zatoči,
zdá se, že hľadajú svoju nadeju.
Hned čelo svraští a dupne nohou,
jakby chcel osud vlastný rozšlápnúť,
hned úsmech blysne tvárou ubohou,
jakby chcel v slasti smutok svoj spláknúť.
Časem hladí pod seba v dolinu,
hádam, myslí o blahu rodiny,
časom sa nehne celú hodinu,
hádam, sa modlí za bratov vinu.
»Jak, plačeš? Neplač, mladenec jarý,
smutok len srdce zožiera,
ligot nádeje rozlej po tvári,
túžba šlechetná, ver, neumiera.
