Ale ach, co dále zřela,
zmlč má duše, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a požáry;
ach! a národ položen na máry,
za živa, ach, pochován
neboť z tisícerých ran
vylil hrdinské své krve proudy — —
Ještě živ, a mocny jeho oudy!
Kněžna zvolá: »Zatluč na své hroby
rode statný! vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
žádný požár, žádná krev,
přece vstal zas český lev.
Vzhůru! palmou věnči se, mé plémě!
žehnám na věky tvé krásné země!«
Vzhůru ženy! panny! Vždyť duch Páně
v outlou pannu vstoupil v Orleáně;
noste vy teď oryflamy zlaté,
když jdou muži v boje ducha svaté!
Ženou založena vlast,
ženy ať zas hájí vlast.
Protož vstante v novočeském ránu,
Blaník otevírá již svou bránu!
(V České Včele, 1846.)
Ženám českým.
Ženy české, matky české!
slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!
Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy! my též chceme
na oltář svou oběť klást.
Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu — muž má všecko;
ale útlá, slabá žena
jen své srdce a — své děcko.
Dítě! — toto jméno sladké,
ženě nebem daný dar,
matky! nejdražší, co máme,
dejme vlasti v její zdar.
