Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/163

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Ale ach, co dále zřela,
zmlč má duše, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a požáry;
ach! a národ položen na máry,
          za živa, ach, pochován
          neboť z tisícerých ran
vylil hrdinské své krve proudy — —
Ještě živ, a mocny jeho oudy!

Kněžna zvolá: »Zatluč na své hroby
rode statný! vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
          žádný požár, žádná krev,
          přece vstal zas český lev.
Vzhůru! palmou věnči se, mé plémě!
žehnám na věky tvé krásné země!«

Vzhůru ženy! panny! Vždyť duch Páně
v outlou pannu vstoupil v Orleáně;
noste vy teď oryflamy zlaté,
když jdou muži v boje ducha svaté!
          Ženou založena vlast,
          ženy ať zas hájí vlast.
Protož vstante v novočeském ránu,
Blaník otevírá již svou bránu!

(V České Včele, 1846.)


Ženám českým.

Ženy české, matky české!
slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!

Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy! my též chceme
na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu — muž má všecko;
ale útlá, slabá žena
jen své srdce a — své děcko.

Dítě! — toto jméno sladké,
ženě nebem daný dar,
matky! nejdražší, co máme,
dejme vlasti v její zdar.