Neobjímej matky své ani duše jiné: sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho z rána do večera: před klekáním pak se zase vratiž do jezera.
Od klekání do klekání dávám lhůtu tobě: avšak mi tu na jistotu zůstavíš to robě.«« </poem>
Sirotkovo lůžko.
<poem> Čí je to dítko? kam se ubírá, když od severu věje led a sníh? když na hřbitově půlnoc leží šírá, co chce to dítko tuto na hrobích?
oMatko, matičko! jdu sem nyní k tobě, děvečka tvá to — slyš opuštěnou : tys pryč odešla, ležíš tuto v hrobě, ó proč mi dáváš jinou matku — zlou?
»Ta matka jiná zlořečí mi, hřímá, a pryč vyhání, ven dcerušku tvou, a můj tatíček, ten si mne nevšímá — ach má matičko! zastaň ubohou !« —
Plakalo dítko studené perličky, perličky jemu očka stížily; i sklonilo se na hrob své matičky, a lůžko bílé sněhy přikryly.
I spalo dítko, spalo sen radostný : u své matičky mní se viděti ; i slyší hlásek, její to milostný: »Pojd, má děvečko, pojď v rtté objetí!"
I spalo dítko, spalo sen tichounký, aniž je jitro ze sna zvolalo : i vykopán mu hrobeček nizounký, tu kde si před tím bylo ustlalo.
