Starala se ubohá, komu vdá mne, komu? však ani se nenadala, vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: starosvati — černí raci, a družičky — ryby!
A můj muž — Bůh polituj! mokře chodí v suše, a ve vodě pod hrnečky střádá lidské duše.
Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! nevdala se tvá matička ve příbytek lásky.
Obluzena, polapena v ošemetné sítě, nemá žádné zde radosti, leč tebe, mé dítě!« —
»»Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zpěvu! Tvoje píseň proklatá popouzí mne k hněvu.
Nic nezpívej, ženo má! v těle žluč mi kyne: sic učiním rybou tebe, jako mnohé jiné!«« —
»Nehněvej se, nehněvej. Vodníku, můj muži! neměj za zlé rozdrcené, zahozené růži.
Mladosti mé jarý štěp přelomil jsi v půli: a nic jsi mi po tu dobu neučinil k vůli.
Stokrát jsem tě prosila, přimlouvala sladce, bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce.
Strokrát jsem tě prosila v slzí toku mnohém, bvch jí ještě naposledy mohla dáti s Bohem!
Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla: ale kůra srdce tvého ničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej. Vodníku, můj pane! anebo se rozhněvej, co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá: učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenem bez mysli a citu! by mi věčně žel nebylo slunečního svitu!« —
»Rád bych, ženo! rád bych já věřil tvému slovu: ale rybka v širém moři — kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já k matce tvojí chůze: ale liché mysli ženské obávám se tuze!
Nuže — dovolím ti já, dovolím ti z důly: však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli.
