Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala. v sukničku jako z vodních pěn: nechoď dceruško k vodě ven!
Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď dceruško k vodě ven!««
Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti.
První šáteček namočila —
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola; a na topole podle skal zelenv mužík zatleskal. </poem>
Jiný výňatek.
<poem> Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje
Tu slunečko nezahřívá, větřík nezavěje: chladno, ticho — jako žel v srdci bez naděje.
Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni.
Dvůr Vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti: však bezděky jen se v něm zastavují hosti.
A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhlédají jeho milých oči. —
Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sítě, a ženuška jeho mladá chová malé dítě.
»Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu! ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáš ke mně ručky obě: a já bych se radš viděla tam na zemi v hrobě.
Tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně blíže.
Hajej, dadej, synku můj, můj malý Vodníčku! Kterak nemám zpomínati smutná na matičku?
