— 103 --
Polednice.
U lavice dité stalo, z pina hrdla kri¢elo.
» Bodejz jsi jen trochu malo, ty cikané, mlcelo!«
»Poledne v tom okamzeni, tata prijde z roboty:
a mné hasne u vareni pro tebe, ty zlobo, ty !«
»Mlé! hle husar a kocarek — hrej si! — tu mas kohouta!« Nez kohout, vuz 1 husdrek
bouch, bac! leti do kouta.
A zas do hrozného kriku —
»] bodejz té srsen sim —!
ze na tebe, nezvedniku, Polednici zavolam!
»Pojd si pron, ty Polednice,
» Dej sem dité!« — »Kriste pane! odpust hrichy hri§Snici!« Div ze smrt ji neovane, ejhle tut — Polednici!
Ke stolu se plizi tiSe Polednice jako stin:
matka hruzou sotva dySe, dité chopic na svuj Klin.
A vinouc je, zpét pohlizi — béda, béda ditéti! Polednice bliz se plizi, bliz — a jiz je v zapéti.
Jiz ztahuje po ném ruku — matka tisknouc ramena: »Pro Kristovu drahou muku! « kles4 smyslu zbavena.
Tu slys:jedna — druha — treti —
pojd, vem si ho zlostnika!« — | poledne zvon uderi;
A hle, tu kdos u svétnice dvére zlehka odmyka.
Mala, hnédd, tvari divé pod plachetkou osoba ; o berligéce hnaty krivé,
hlas — vichrice podoba!
(V Dennici r. 1840.)
klika cvakla, dvére leti — tata vchazi do dveri.
Ve mdlobdch tu matka lezi, k nadram dité primknuté:
matku zkrisil jesté stézi, avSak dité — zalknuté.
Materi douska.
Zemrela matka a do hrobu dana, sirotvy po ni zustaly;
i prichadzely kazdického rana a maticku svou hiedaly.
Kdo nechce neučí se.
