Polednice.
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
»Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!«
»Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!«
»Mlč! hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!«
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku —
»l bodejž tě sršeň sám —
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
»Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!« —
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
»Dej sem dítě!« — » Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!«
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dyše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž — a již je v zápětí.
Již ztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
»Pro Kristovu drahou muku!«
klesá smvslů zbavena.
Tu slyš: jedna — druhá — třetí —
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku zkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.
(V Dennici r. 1840.)
Mateří douška.
Zemřela matka a do hrobu dána siroty po ní zůstaly ; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.
