Skokem přeskočil ohradu, nic nepomyslil na zradu; skočil do výšky sáhů pět — jí však již venku nevidět: jenom po bílém obleku zablesklo se jest v útěku, a schrána její blízko dost — nenadal se zlý její host! </poem>
IV.
<poem> Stojíť tu, stojí komora: nizoučké dvéře — závora; zavrzly dvéře za pannou a závora jí ochranou. Stavení skrovné bez oken, měsíc lištami šeřil jen; stavení pevné jako klec, a v něm na prkně — umrlec.
Hoj! jak se venku zmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají, a takto píseň skuhrají:
»»»Tělu do hrobu přísluší, běda, kdo's nedbal o duši!«««
A tu na dvéře : buch, buch, buch! burácí z věnčí její druh: »»Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!««
A mrtvý oči otvírá, a mrtvý oči protírá, sbírá se, hlavu pozvedá, a půlkolem se ohledá.
»Bože svatý! rač pomoci, nedejž mne ďáblu do moci ! — Ty mrtvý lež a nevstávej, pán bůh ti věčný pokoj dej!«
