A mrtvý hlavu položiv, zamhouřil oči jako dřív. —
A tu poznovu: buch, buch, buch! silněji tluče její druh: »»Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru!««
A na ten hřmot a na ten hlas mrtvý se zdvihá s prkna zas, a rámě ztuhlé naměří tam, kde závora u dveří.
»Spas duši, Kriste Ježíši! smiluj se v bídě nejvyšší ! — Ty mrtvý, nevstávej a lež; pán bůh tě potěš — a mne též!«
A mrtvý zas se položiv, natáhnul údy jako dřív. —
A znova venku: buch, buch, buch! až panně mizí zrak i sluch! »»Vstávej, umrlče! holá, hou! a podej mi sem tu živou!««
Ach běda, běda děvčeti! Umrlý vstává po třetí, a velké, kalné své oči na poloumrtvou otočí.
»Maria panno! při mně stůj, u syna svého oroduj! Nehodně jsem tě prosila: ach odpusť, co jsem zhřešila! Maria, matko milosti! z té moci zlé mě vyprosti.«
A slyš! tu právě na blízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta dědina, všecka kohoutí družina.
