Tar. To všecko, páni, sem nenáleží.
Víte, o pomstu že mně neběží;
vy z velezrady pak se omluvit
nemůžete a protož vězněm jste.
Vy, pane, pak již vykonejte zde,
co ministr vám ráčil poručit.
Důst. O tom se vámi nedám poučit.
Již k věci teď. Vám neznámo to snad,
že každý opět na milost je vzat,
kdo v piklech nějakých se provinil;
Argant pak, jenž sveden to učinil,
uznav svůj blud pak zrádce zůstavil
a vinu svou stokráte napravil,
nejvíce práva má se vrátit zas.
Tar. Jakže?
Orgon a Cleant. Buď nebi dík!
Elmira, Marie a Dor. Bůh chránil nás!
Důst. Oba jste bezpečni jak nikdo víc;
zde máte vše a neplatí již nic,
co proti vám ten pán zde žaloval.
Argant, jemuž jsem milost zvěstoval,
můž’ vrátit se a se ctí opět žít.
Orgon. Já ohromen nemohu pochopit —
jen jedno račte ještě dovolit.
(K Tartufovi.) Kam se as stříbro, směnky poděly
a papíry, jež tu v skřiňce ležely?
Tar. Peníze? směnky? Já bych nevěděl —
Důst. Nevíte? Snad bych já to vědět měl.
Můžete, pane Orgone, mi říc’,
mnoho-li bylo tam?
Orgon. Deset tisíc.
Důst. Nuže, tak jest. Tartufův pomocník
je k židu právě nes’ jak podloudník;
poznán však hned a zhurta polapen
na hrozby vylezl pak s barvou ven.
