Jaký to strašný kašel dusí vás?
Jak trpí krásná ňádra tím a hlas!
Elmira. To ovšem nelze ničím zamezit.
Tar. Cukrátko zde s nějakým heslem jest —
Elmira (čte je). A sem hodí se věru — na mou čest!
„Kdo miluje, může se osmělit.“
(Hledí naň potutelně, pak podá mu ruku k políbení. Orgon vykukuje.)
Tar. (políbí ji ohnivě ruku).
Ó anděli! jak jsem ti nakloněn!
Elmira. Já cítím, že se marně bráním jen.
Ticho! neslyšel jste tam zahřmotit?
Pohleďte ven! Kdo to as může být?
Tar. V tu hodinu tu není nikoho.
Elmira. Však jděte — mne to děsí přemnoho!
(Tartufe odejde.)
Orgon (vyleze). Nu pravda již! to sám odpřísahám,
větší již darebák mi není znám!
Elmira. Jak? ty již lezeš ven? nač pospícháš?
vždyť k tomu ještě času dosti máš.
Chceš na pouhá jen slova víru dát?
Orgon. Aj, což u čerta má se ještě stát?
Ne — đábla toho peklo zplodilo!
Elmira. Již rychle pryč! by se to skončilo.
Orgon. To blázen ňáký udělá, ne já!
Elmira. Chceš všecko pokazit? Nuž alespoň
schovej se prozatím, než Seladon
ten na vějičce mnou se chytit dá.
(Sedne si do lenošky; Orgon postaví se za lenoch.)
Tar. (se vrátí). Marný váš strach, kolem tu dokola
je prázdno všady, jak po vymření.
Teď může láska, v nás jež plápolá,
oddati se slastnému hýření!
(Spěchá k Elmiře, ta couvne a on padne Orgonovi do náručí.)
