Elmira. Však peklo strašně maloval jste přec
a hrůzy jeho děsně líčíval.
Tar. Jsou rozkoše sic zvláště vznešené,
jichž aby svět příliš neužíval,
mu v cestu kladem hrozby zostřené.
Však v celku přece, paní spanilá,
jsou věci lhostejné to napořád.
Tu nebe nemůž’ to tak přísně brát,
vyslance pak nám míru posílá;
přehlédneť rádo mnohé klesnuti,
k němuž nás čisté vedlo pohnutí.
Rozšířit daj’ se cnosti ohrady,
jež úží mravokárců zásady.
Leč v pohodlném tomto učení
dám budoucně vám více k slyšení.
Elmira. Dosud se však jím hrubě nebavím —
Tar. K tomu vás já, má drahá, připravím,
pakli oddáte se mi docela.
(Elmira kašle, Orgon vykukuje pod stolem.)
Chci, důvěru byste mi splácela,
a bude-li za tuto maličkost
pokání potřebí, nuž místa dost
pro vinu tu má moje svědomí.
Elmira (opět kašle). Jen to ještě můj duch nevidomý
nechápe, že mám muže oklamat
a to je hřích, jejž nelze odplakat.
(Orgon vystrkuje opět blavu pod stolem.)
Tar. Nebuďte děckem, paní, bláhovým!
Nepravím vám, že činem takovým
nic ztratit nelze vám, ni zavinit?
Když za něho mne v srdci chcete mít,
což na tom jen? A mimo to je on
tak pitomý a vyschlý Harpagon,
jemuž, chcete-li, oči zakryju
a kolem prstu si jej oviju.
(Elmira kašle silněji.)
