Když konečně jsem na tom stála zde,
by manžel můj dal ruku dcery své
ne vám, leč komu prv ji slíbil již,
což nemohl jste hnedky znamenat,
že tím jen k sobě vás chci míti blíž?
Tar. Když med z tak krásných rtů se může ssát,
o kdož by z blbců tím se nekojil?
Jáť dávno již vám, drahá, vyslovil,
jak srdce mé s vaším je sbratřeno,
jak všecko v tom jen přání sloučeno,
bych vaší vůli jen se podrobil.
Dovolte však — dle toho co se dřív
tu mezi námi stalo — rcete jen,
zdali jsem mohl být tak odvážliv
a doufati, že budu vyslyšen?
Neměl jsem příičiny já k domnění,
že jest to chytré léčky strojení?
Jak mohu věřit tomu úkazu,
nedáte-li mi jiných důkazů?
Elmira. Věru, vy jste až příiliš bázlivý.
Mluvím o duši jen, však znamenám,
že prudci jste vy svatí zdánliví:
sotva že v dobrotě zjevím tu vám,
že nelze mi vás v něčem oklamat,
již chcete nade mnou tu panovat.
Tar. Duší našich kouzelné spříznění
žádá i srdcí užší spojení.
Elmira. Tak lehce zbožna jsem já nebyla;
dětinsky zákonů jsem šetřila
a mněla jsem, že jsou již zrušeny,
když znesvětí je pohled jediný;
jak mohl by to Bůh mi prominout,
jehožto hněvy pro malou i věc
všecky nás měly šmahem zastihnout?
Tar. Nebe to jen, co vás v tom zdržuje?
Ten strach nechť déle vás nesužuje.
