Stránka:Divadelní Biblioteka, sv. 54.pdf/48

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Elmira. Jsouť věci, pane, jak jsem poznala,
jež skrytě jen se dají vyjevit.
Ó jděte, příteli, se přesvėdčit,
v předsíni zdaž neb v sálech okolo
na výzvědách tam není nikoho.

Tar. Až ku schodům vše přísně prohledám. (Odejde.)

Orgon. Tuším, že zlého pranic neshledám.

Elmira. Jen ztrpení! však více uslyšíš.

Tar. (vrátí se). Nikde se nezahýbla ani myš.

Elmira. Nuž slyšte pak! Chceme se domluvit.
Vy sám jete viděl prv, jak popudit
chtěl muže proti mně ten Belial,
že hroznou chvíli mně tím udělal.
Byla jsem příliš zmatena, abych
se mocí sprostila těch klevet zlých;
však šťastně z rozpaků vyprostila
mne lehkověrnost mého manžela;
on tak dalek všeho podezření,
že za pravidlo mně to uložil:
kdykoli byste přání vyslovil,
přijmouti vás bez všeho prošení.
Ted můžem častěji se spolu zřít —
já volna pak jsem, vám i důvěřit.

Tar. Ta řeč ― odpusťte, paní spanilá,
předtím jste zcela jinak mluvila.

Elmira. Kdy pak nám přec budete rozumět?
Myť musíme přetvářet se a chvět;
při největší i lásce nelze nám
pro chvění, zardění vyznat se vám.
Vy však, nedočkaví a zpyšnělí,
nechápete, co mlčky zjevujem,
že v tichosti vám přec jen slevujem,
co zjevně sleviti jsme nechtěly.
To vše, prosím, uvažte dobře jen
a v důvěře, mi buďte nakloněn.