Orgon. Zvolna, ty ďáble! Příliš zběsilý
jsi v chtíčech svých, ty muži rozmilý!
Na moji čest jsi sobě zaměřil?
Stavíš se, že by ďas ti důvěřil;
po dceři ptaje se, chceš zároveň
i choť mou svést já bloud pak zaslepen
nedbaje výstrahy svých milených,
věřil jsem v čestnost snah tvých strojených.
Tys roušku nyní sám si s tváře sňal,
i netřeba tu ještě zkoušet dál.
Elmira (k Tartufovi).
Víte, že lsti se jindy nedvořím;
myslila jsem, že vám to uspořím,
leč vy jste sám mne k tomu donutil.
Orgon. Teď na něm jest, aby se omluvil.
Tar. Můj záměr nebyl zlý —
Orgon. Ni slova víc!
Hned bez všech úklonů pryč z domu — sic
Tar. Myslíš, že tak se ti odbýti dám?
Nuž také já ti jinak zazpívám!
Dům ten jest mým — o tom tě přesvědčím!
Můžete lží co chcete zosnovat,
zde nemáte již déle panovat.
Mne celé město zná, spravedlnost
se stane mi vzdor vašim žalobám.
Proklínat budete svou prchlivost
a brzy zvíte, kdo as jíti má.
Pán s vámi buď! (Odejde.)
Elmira. Co to jen blábolá?
Orgon. Ach, jak tu stižen hanbou, ohromen
stojím já před tebou! Jak moh’ jsem jen
tu listinu — ó teď to chápu již!
Elmira. Jakou to listinu?
