Elmira. Chci toma tak! jeť rozmarem to mým,
a ty’s dal slib, že budeš povolným.
Orgon. Nu ano, jen pro Bůh — jak snesu tam
nehýbat se, mlčet a tiše být —
Elmira. Však půjde to, jen rychle jdi se skrýt.
Orgon. Nuže, však v tom mi sama přisvědčíš,
že nemohu již učiniti víc;
vždyť celkem nemám z toho věru nic
než že se o svém bludu přesvědčíš.
Elmira. Možná; možná že ne.
Orgon (pod stolem). Nuže, tu jsem!
Elmira. Slyš nyní dál o poučení svém.
Při všem, co nyní tady počínáme,
nebezpečí žádného nepoznáme;
ty zíkáš jedině. Zato však já,
by sázka moje byla vyhraná,
sáhnout musím k mrzkému umění
a proti slušnosti a svědomí
na oko přízeň tajnou sdíleti;
však tobě volno jest, to trpěti,
neb libo-li rozprávka přetrhnout
a mne neb jeho v posměch uvrhnout;
jen prudce nevyraz, dokud se ti
on v celé záři své neobjeví.
Slyším že jde. Ted zůstaň v skrytě jen;
mnou bude brzy zrádce odhalen.
Výstup 3.
Tartufe. Předešlí.
Tar. Jest pravda, že jste na mne čekala?
Elmira. Ano, můj příteli! Toužím po vás,
bych s vámi mluvila.
Tar. Jaký to hlas!
Jak štastný jsem, že jste mne volala!
