Orgon. Já sám bych zříti měl —?
Elmira. Ty sám!
Orgon. Šašky!
Elmira. Abys se dověděl,
jak Tartufe rád by choť ti odcizil.
Orgon. Ty sníš!
Elmira. A což kdybys to zakusil —
což bysi potom řek’?
Orgon. Já co bych řek’?
Elmira. Ano.
Orgon. Hm, ptaní bláhové! Nic, ani cek,
anť je to nemožné!
Elmira. Avšak což když
na jisté tebe místo doveda,
kdež každý z svůdných jeho pohledů
uzříš, sám neviděn?
Orgon. Ustaň mi již!
To nemůž’ být, a kdybych tak i byl
já zvědavý, sám bych si nevěřil.
Elmira. Co tím ztratíš? Pakliže obstojí
ve zkoušce, ráda posměch přetrpím.
Však slib mi dej, že z bludu vyhojí
se duch tvůj, pakli nad nim zvítězím.
Orgon. Budiž!
Elmira (k Dorině). Jdi, Dorino, a řekni jen,
že čekám naň. (K ostatním.) Vy všickni jděte ven!
(Cleant a Marie odejdou.)
Dor. Zdaž svůdník ten však neužije lsti?
Elmira. On rád mne má a půjde do pasti. (Dorina odejde.)
Orgon. Nuž ven tedy s tvým moudrým návrhem!
Elmira. Dobře; teď skryj se tady pod stolem,
pak tiše buď, ani se nehýbej
a neslyšán na všecko pozor dej.
Orgon. Jakže? a proč já pod stůl lézti mám?
