Což nejsme všickni lidmi stvořeni?
Paní tak moudrá nemůž’ zatratit,
že nejzbožnější křesťan v modlení
dal v čarovné se sítě polapit.
Elmira. Žádná jiná by vás tak lacině
nepustila; já vám však slíbím přec,
že nezví muž, jaký jste zločinec,
když také vy přisáhnete mi hned,
že sňatku Valèra a Marie
postavil jste se v cestu naposled.
Lud. (vyřítí se ze svého úkrytu).
Ne, matko, ne! tu pekel osnovu
nezamlčím já uchu otcovu!
Dobrá mne hvězda moje vedla sem
do toho pokoje, kdež jsem o všem
z krásných se jebo řečí dozvěděl.
Z vlastních teď jeho úst já důkaz mám,
jak otce mého drze podváděl.
Za svědka beru vás! Ta zrada pak
i nevděčnost otevřiž otci zrak,
a Tartufa za krátko město celé
bude za pekla míti vyvrhele.
Elmira. Nech, synu, jen! Jáť trvám v naději,
že podlých spádů těch on zanechá
a z hříchů svých na pokání se dá.
S tím se mu také jen odpouštějí.
K čemu ten křik? Tohoť se varuje
moudrá žena; vždyť nepotřebuje
chlubiti se tak snadným odporem
a dětským útoků těch rozborem;
odbude smělce, jak jí přisluší,
a pokoj manžela dál neruší.
Lud. Vy za povinnost máte mlčeti,
mně pak to nelze déle snášeti.
