i smysly dány nám, a právem jen
můž’ každý z nás být krásou okouzlen.
Vy, jež jste dílem jeho mistrovským,
Elmiro, vy, nejkrasší z jeho dcer,
jste srdceborným, čárným kouzlem svým
i svatého musela změnit směr.
Mne celého jste na rub zvrátila,
mé blaho již i spása má i čest
od vás jen závisí — jen u vás jest!
Elmira. Váš návrh, Tartufe, mně lichotí;
jen divím se, že taký zbožný muž
tak světských myšlenek se chopit můž’.
Tar. Což zbožný muž i lidskost odhodí?
Když v něm tak mocná touha zaplane,
zdaž čas mu k chladné mysli zůstane?
Ó krásná ženo! Nejsem andělem,
a má-li kdo tu čeho litovat,
jste vy to jen v čarovném kouzle svém,
že nelze jemu srdcem odolat!
Já modlením i postem umořen
jsem vnitřní zápal marně množil jen.
ó kéž byste se svojí výšiny
mně lásky hled seslala jediný!
pak každým dnem bych novou vám vždy zář
oběti vděčné kladl na oltář.
Elmira (vstane). Zúmyslně jsem vás poslouchala
a srdce vaše zcela poznala.
Divím se jen, že nenapadlo vám,
jakou to jámu jste si kopal sám;
že, řeknu-li teď muži slovo jen,
jste navždy z přízně jeho vyhostěn.
Tar. (zaražen). ó nikoliv! Tvá duše spanilá
netresce hned, kdy jiná chybila.
A váže-li tě takto povinnost,
měj se slabostmi jiných shovění —
zdaž każdý z nás nemá jich dost a dost?
