Již dávno tají mi to v prsou dech,
že mnohdy nechcete mi důvěřit!
Jen strach o vaše spasení to byl.
Lud. (mezi řečí Tartufovou pootevře dvéře pokojíka a stojí v nich naslouchaje).
Elmira (potutelně hledíc na Tartufa).
Vím, Tartufe, jaký jste lidumil.
(On posedá blíž a chopí ji za ruku, již tiskne.)
Aj, aj, to bolí!
Tar. Odpusťte mi jen —
mne cit přemoh’ — byl jsem tak opojen!
Kdož může za svůj cit?
(Posedne ještě blíž.) Jak krásný šat
a celá bytost plna kras a vnad!
Elmira. To příliš chvály jest
Tar. Jaká to síť!
i pavučina musí těžší být!
(Sahá na šat, jejž má na krku.)
Elmira. Aj, Tartufe, vyť věru hrajete
s marností mou. Pro to já nejdu sem.
Došla mne zvěst, že pán můj v slovu svém,
jež dal Valèrovi, již nechce stát
a Marii vám chce za manželku dát.
O tom chci od vás pravdu slyšeti,
již na svou čest mi dejte vėděti.
Tar. Pravda; již mnohokrát on započal
a zdaleka se o tom zmiňoval.
To není však, po čem má touha jde,
mne jiné kouzlo vábí v kruhy své.
Elmira. Ovšem — vyť pohrdáte světem tím.
Tar. Ne naskrze! nebť vládne srdcem mým
též mnohdy cit, jejž nelze potlačit.
Elmira. Tím lásku k nebi chcete naznačit.
Tar. Ano — leč láska k Neskonalému
nevadí v lásce k dokonalému;
