Již dlouho đost on rušil mír tu nám
a proti dětem drze otce štval;
již dlouho dost mu pomstu přísahám,
a blbec ten, kdo teď by váhal dál!
Elmira. Ustaň!
Lud. (shlédne Orgona). Hle, tam jde otec náš a pán.
Výstup 4.
Orgon. Předešlí.
Lud. Přicházíš, otče, jako zavolán!
Potěš se rozmilým tím příběhem,
jejž viděl jsem já vlastním pohledem!
Nuž věz, co onen svatý muž tu byl
z vděčnosti k tobě matce namluvil:
slyšel i viděl jsem to ohromen,
jak ústy, rukou, okem, opojen
zločinnou náklonnost jí zjevoval
a jaké křivé cesty sledoval,
by šlechetnou tu paní obludil,
Matinka dobrá sice nechtěla,
by láska tvoje o tom zvěděla,
já však to nemoh’ v srdci déle snést.
Nuž, matko, rcete, zdaž to pravda jest?
Elmira (přísně). V čem muž ten proti mně se provinil,
mně slušelo jen otci vyzradit,
a přes mou vůli že’s to učinil,
to můž’ ti lásku mou jen odradit.
Já povinnosti své vždy věrna jsem,
a marných křiků nejsem přítelem. (Odejde.)
Orgon. Tu slyšíš sám, jak řekla, že jsi lhář
a podvodník a zrádce, klevetář.
