který k němu přijel na návštěvu. Co učinil reb Írele?
Zavolal jednoho chúsida, který se tam právě namanul, a řekl mu:
»Věz, že tato chvíle, kdy tu sedím s tímhle cadýkem, je hodina obzvláštní milosti. Můžeš vysloviti jakékoliv přání, bude ti splněno. I kdybys si žádal stát se největším boháčem na světě, stane se podle tvé vůle.«
Chúsid se dlouho nerozmýšlel.
»Tak tedy si přeji, ať mi Pán Bůh pomůže, abych se dovedl modlit modlitbu »Pochválen budiž, Jenž promluvil, a povstal tento svět…« s takovou vroucností, s jakou vy se ji modlíváte!« —
»Vidíte,« pravil Írele hostovi, »vidíte, jakého druhu je bohatství, jehož si žádají moji chasídi.«
Také paní Frádě, ženě Írelově, bylo líto chudičkých chasídů manželových. Však cítila bídu tuze dobře sama na sobě. —
»Pomodli se za ně, aby se jim lépe vedlo!« naléhala na manžela.
»Dobrá,« povzdychl reb Írele, »zítra se jim dostane, čeho si budou přát.«
Druhého dne při ranní, když chasídové dospěli k slovům modlitby: »Bohatství i sláva přichází od Tebe ó Pane!«, přistoupil k nim svatý reb Írele a pravil:
»Kdo chceš peníze, sáhni si rychle do mé kapsy a vytáhneš hrst dukátů!«
Ale ani jediný si nesáhl.
Mezi chasídy streliskými byl však přece jeden bohatý. Byl to Vúvče.
»Ach, Vúvče, Vúvče, mám tě tak rád,« řekl mu jednoho dne reb Írele. »Ještě raději bych tě však měl, kdybys byl stejně chudý jako jsme všichni.«
Vúvče se zhrozil. Byl tak zhýčkán, že když se mu jednou přetrhlo šněrovadlo u boty, působila mu tato nepatrná nehoda takové nepříjemnosti, že už nemohl soustředit myšlenky k modlitbě. Co teprve, kdyby
