mu z bot lezly palce jako těm druhým? Kde by potom byla veškerá jeho zbožnost?!
Svatý reb Írele ze Strelisky je chasídy nazýván Súref, Serafín. Víme z Písma svatého, kdo jsou serafíni. Proroci Ješáje (Jesajáš) a Jechezkl (Ezechiél) nám je názorně vypodobnili. Podle jejich svědectví jsou serafíni andělské bytosti o šesti křídlech a čtyřech obličejích. Jejich těla jsou šlehající plameny.
Pro tyto plameny, domnívají se mnozí, nazýváme prý streliského světce Serafinem. Modlil se skutečně tak plamenně, tak ohnivě, že by si proto titulu ohnivých serafínů plně zasloužil.
Říkal, že biblický hrdina Simson sňal s nebe sílu k posile všech slabých a klesajících, kteří budou ve všech pokoleních až do skonání světa, a král David že svými písněmi sňal s nebe nadšení a dal je lidem.
On, svatý reb Írele ze Strelisky, svou modlitbou snímal s nebe nadšení Davidovo i sílu Simsonovu.
To však není pravý důvod, proč Írelovi říkáme Serafín. Příčina je jiná, podivuhodnější.
Povím vám ji.
V jedné vsi nedaleko Strelisky žil stařičký chúsid jménem Ázik. Ázik nebyl chúsidem svatého Streliského, nýbrž svatého Jasnovidce lublínského, k němuž putovával rok co rok na velké svátky. Ze zdvořilosti se při té příležitosti stavoval také ve Strelisce.
Jednou se tak cestou do Lublína opět stavil ve Strelisce a přenocoval s ostatními poutníky v učebně. Všichni spali. Na lavicích, na podlaze, jako to bývá, všichni usnuli hlubokým spánkem. Jen on, stařeček, usnout nemohl.
K půlnoci vstoupil do učebny svatý Streliský. Bylo jeho zvykem chodit se podívat, zdali návštěvníkům opravdu nic nechybí.
Ázik ležel na podlaze mezi spáči. Ani nedutal. Zdálo se, že spí též.
