Ale nespal.
A co spatřil, bylo podivuhodné.
Chodí reb Írele učebnou mezi spícími, jako kdysi Áron mezi živými a mrtvými. Chodí tak lehounce, tak tiše, jako by se jeho svaté nohy ani země nedotýkaly.
Chodí sem a tam a na podlaze rozložený Ázik jej po očku pozoruje.
Áni na chvilku se nemůže Ázik odtrhnout od tváře Streliského. Tak je zaujat tajemnou září, která se na ní zračí.
Teď se reb Írele obrátil k němu zády a jde učebnou opačným směrem.
Vidí Ázik, jak se světec obrátil k němu zády, a lituje, že už jeho svatou tvář vidět nebude. Než co to?!
Ačkoliv je teď reb Írele od něho odvrácen, vidí přece Ázik tvář světcovu úplně jasně. Docela tak, jako před tím, kdy byl k němu obrácen obličejem.
Marně si mne Ázik oči. Co vidí, to vidí. Kterýmkoli směrem reb Írele kráčí — vždy je jeho svatá tvář viditelná. Ázik se o tom, co mu bylo přáno v noci zříti, nikomu nezmínil. Umínil si však, že až přijde do Lublína, vypoví vše svatému Jasnovidci.
Ze Strelisky do Lublína je hezký kousek cesty a starý Ázik již dobrou pamět neměl. Než do Lublína dorazil, na všechno zapomněl.
Když bylo po svátcích, šel se se svatým Jasnovidcem rozloučit.
»Až přijdeš do Strelisky,« pravil mu svatý Lublínský, »vyřiď tam Streliskému, že vím, že má dvě tváře!«
»Však jsem vám o tom chtěl vypravovat!« zvolal Ázik překvapeně.
»Tak jen můj vzkaz pěkně vyřiď! Nezapomeň!« napomenul jej Jasnovidec.
Spěchal-li Ázik do Lublína, spěchal nyní do Strelisky ještě více.
