Většinu dne dlel uzavřen ve své jizbičce v rozjímání. Írele se však od něho naučil mnoho, velmi mnoho.
Proto tedy, než budeme pokračovat ve vypravování o žákovi, musím vám nejdřív něco povědět také o tomhle jeho učiteli.
Svatý reb Šlojmele z Karlina byl žákem svatého rebe reb Béra, žáka Baal-Šemova. Také reb Šlojmelovi karlinskému říkáme Baal-Šem; ovšem jen ‚malý Baal-Šem‘. Ale už z toho vidíte, jak nesmírný to byl světec. Však se modlíval s takovým zápalem, s takovým napětím všech sil nejen duševních, nýbrž i tělesných, že po bohoslužbách z únavy močíval krev. Vždyť bylo svatému reb Šlojmelovi Nebesy uloženo, aby svou modlitbou nahrazoval Pánu Bohu modlitby všech, kdož se nemodlí s náležitou vroucností, ba i těch, kdož se — milostivý Bůh nás opatruj — nemodlí vůbec.
Jednou svým žákům řekl: »Každý si má uvědomit, že je na světě jediný svého druhu a že člověka, jako on, nikdy nebylo a nikdy nebude. Proto také máme každý vytříbit své mravní vlohy a zdokonalit svou osobitost podle daných možností. Jen tak se svět přibližuje dokonalosti.
Jindy řekl: »Kdosi spatřil drahocenný předmět ve veliké výšce. Chtěl jej sejmout a požádal tedy několik lidí, aby udělali »věž« a nejvýše stojící aby předmět sňal. Kdyby jeden z nich, třebas ten nejspodnější, řekl: »K čemu tu vlastně jsem? Vždyť tak jako tak do takové výšky nedosáhnu!« — a to řka kdyby ten člověk odskočil, bylo by to jednání velmi pošetilé a životu druhých nebezpečné. Všech je nás stejně třeba. Nejvyššího jako nejnižšího. Když jen jeden člověk chybí, nedosáhne již celek vytouženého cíle.«
