Jindy opět řekl svatý reb Šlojmele toto: »Bůh si nepřeje, abychom žili v ustavičném vytržení, jako na příklad andělé. Přeje si naopak, abychom tu a tam poněkud poklesli. Neboť potom, když se ze svého poklesku kajeme, postupujeme právě tímto svým pokáním na stupeň vyšší než byl stupeň, na němž jsme byli před pádem. Svým vzestupem však povznášíme s sebou zároveň i veškerý ostatní svět. Pro lásku k bližnímu žádá tedy na nás Bůh, abychom klesali až tam, kde jsou druzí lidé.«
Kajícníkům neukládal reb Šlojmele postů. Říkal, že půst povoluje jednotlivcům jen za těchto podmínek:
Za prvé, když jejich hřích byl opravdu velmi těžký.
Za druhé, když kajícník je člověk silný a naprosto zdravý.
Za třetí, když béře na sebe půst v zimě, kdy je den krátký.
Za čtvrté, když se před východem slunce řádně nají.
»A to všecko« — řekl reb Šlojmele — »jediné tehdy, když vidím, že bych milému kajícníkovi způsobil zármutek — kdybych mu půst neuložil.«…
Kdosi k sobě zval reb Šlojmela na zítřek na návštěvu.
»To ti slíbit nemohu,« odvětil svatý reb Šlojmele. »Dnes večer budeme vyznávat víru v jediného Boha a při slově »jediný« jsme povinni Pánu Bohu se obětovat. Zítra při ranní modlitbě bude naše duše procházet vyššími světy; což jestli se jí tam zalíbí a nevrátí se už do tohoto světa? A zase budeme vyznávat víru v Boha jediného a při tom mu život svůj obětovat. Také po hlavní modlitbě padáme na tvář před Hospodinem a znovu se mu obětujeme. Což kdyby tak Bůh opravdu naši oběť přijal a duší naši si už ponechal? Jak ti mohu tedy přislíbit dnes, že budu tvým hostem zítra?« —
Svatý reb Šlojmele předvídal správně. Bylo mu
