se vlastně Jákev Josef. Reb Jejbe mu říkáme, poněvadž napsal knihu, kterou takto pojmenoval.
Ráno Írele odcestoval.
Ani svatý reb Jejbe nebyl jeho předurčeným učitelem. Neodpovídal kořání jeho duše. Írele věděl, že jediné ten bude jeho učitelem, kdo jej naplní takovou bázní, jakou pociťujeme toliko před Pánem Bohem. Pravíť Talmud: »Tvá bázeň před učitelem budiž stejně veliká jako bázeň před Hospodinem!«
Z Ostroha putoval Írele dál, až přišel do Korice. Avšak svatý reb Pinchesl z Korice, jakmile jej spatřil, řekl:
»Odejdi v míru a pokoji! Já nejsem tvým učitelem.«
A tak si Írele v Korici ani neodpočinul a vydal se bez prodlení na další pouť. Navštívil svatého reb Motěle v Nechzízu, ale nepobyl u něho dlouho. — Víte, to je ten svatý reb Motěle z Nechzízu, jenž dovedl ze svého svícnu vykouzlit měsíček v úplňku. Já jsem ten jeho zázračný svícen viděl na své oči. Je to vzácná památka. Celinký je z ryzího stříbra! —
Teprve v Hanipolu u svatého rebe reb Žíše se Írelíček poněkud pozdržel. Avšak ani tam neměl stání, ačkoliv se mu u svatého rebe reb Žíše velice líbilo.
Po dlouhém putování dorazil konečně až do Karlina. U silnice právě seděl reb Šlojmele karlinský na patníku před svým domem; odpočíval. Spatřiv neznámého příchozího vstal a podav mu ruku pozdravil jej na uvítanou.
»Šúlem alejchem!« — »Mír s vámi!«
Od té chvíle byl Írele jeho. Jeho žákem.
Neboť v tom okamžení jala ho ona svatá bázeň, jakou pociťujeme jen před tváří Nejvyššího.
V Karlině pobyl Írele léta. Svou Frádele navštívil ve Lvově jen jednou o svátcích. Navždy se k ní vrátil teprve po mučednické smrti učitelově.
Svatý reb Šlojmele nevěnoval žákům mnoho času.
