zapovězeného ovoce a dědičným hříchem proto obtěžkány nejsou.
On, svatý reb Írele ze Strelisky, byl jednou z těchto nevinných duší.
Manželka Írelova se jmenovala Fráde. Byla trpělivá, věrná a pokorná, pravá chasidacke Jídene, chasídská Židovka. S Frádele se přistěhoval Írele do Lvova. Aby měli na živobytí, šla Frádele do služby. Jako kdysi Írelova matka.
Později, když nastřádala něco peněz, otevřela si Frádele hokynářství. Mnoho nevydělala. Jen tak tak, že s manželem, který byl celé dny v učebně, měli co jíst. Írele ve Lvově nepobyl příliš dlouho. Jednoho dne chopil se hole a vydal se do světa. Toužil po světci, který by mu ukázal cestu k Bohu.
Putoval dlouho, než svého světce nalezl. U mnohých světců byl, mnoho cest k Pánu Bohu poznal, všude se přiučil něčemu užitečnému, ale to pravé nalezl teprve po dlouhém putování.
Nejprve byl v Ližensku u svatého rebe reb Mélecha. Potom byl v Ostrohu. Tam jej svatý reb Jejbe vyučil jísti. K tomu potřeboval Írele jeden večer.
Bylo to takhle: Reb Jejbe si dal předložit velké mísy, plné rozličných pokrmů až po okraj. Nato požehnal Pánu Bohu a pustil se do jídla s podivuhodnou chutí. Jako zázrakem mizely libry masa a plné sběračky té husté chasídské kaše v jeho svatých ústech. Žádný jiný smrtelník by s ním nebyl mohl závodit. Všechen obsah mís přece však nezdolal. V jedné zůstalo trochu kaše na dně. A tu se svatý reb Jejbe — kéž nás chrání Světlo jeho zásluh — nad tou mísou sklonil a se slzami v očích doprošoval dušiček v té kaši zakletých, aby mu odpustily, že dnes už víc jíst nemůže. Prý až snad po druhé. Potom se pomodlil modlitbu po jídle s nevídanou vroucností a celou noc probděl na modlitbách a při studiu Zákona. Jmenoval
