dobytka a koní, husy a velcí vepři pasoucí se nerušeně na náměstí. Belz se liší od ostatních míst jedině svou proslavenou synagogou, svou neméně slavnou učebnou a velikým domem belzského rabína. Tyto tři budovy uzavírají náměstí se tří stran. Jsou to prostá stavení. Ale v tomto chudičkém, zapadlém kraji světa jsou opravdovými památnostmi. Belz má něco přes tři tisíce obyvatel. Polovina z nich jsou Židé.
Dlouhé letní odpoledne. Ještě šest nebo sedm hodin než nastane soumrak, kdy se začíná šabes a kdy přísné náboženské předpisy zapovídají vykonávání i nejlehčí práce. A přece jsou už nyní obchody zavírány, krejčí odkládají jehly a nádeníci — pejzatí jako ostatní — motyky a rýče. V chyších končí hospodyně přípravy pro sváteční den.
Muži spěchají do lázní. Po parní lázni se noříme — vždy několik najednou — do malého bahnitého basénku, »mikve«, vlastní rituelní koupele. Jako na posměch veškeré hygieně »očišťuje« se v něm sta těl od ducha všedních dnů. Jeho voda, jako vůbec všechna voda v Belzu, zapáchá sírou a naftou...
Ačkoli je dnes na všech stranách tolik chvatu, ví už celá obec, že do Belzu přišel »búchr«, t. j. hoch, až z Prahy. Sta otázek se na mne sype se všech stran. Stojím v rozpacích, protože nerozumím ani slovu. Ještě nikdy jsem neslyšel mluviti »jidyš«. Neznal jsem až dosud tuto bizarní sloučeninu středověké němčiny s hebrejštinou, polštinou a ruštinou. Teprve později jsem se jí pozvolna naučil.
V domě rabího již planou šabesové svíce. Přicházím s druhými hosty — je jich dlouhá řada — abych světce po prvé pozdravil. Bylo mu řečeno, že jsem ten pražský hoch, ba vypravovali mu i velký div, totiž, že jsem si vlastníma rukama dovedl uplésti (ovšemže podle složitého předpisu) čtyři třepení na svém »lábcideklu« (škapulíři). Za tohle mé umění
