mě ještě jednou volá k sobě. Nanovo, tentokrát dlouho, mi tiskne ruku a laskavě na mne pohlíží. Dívá se jen jediným okem. Druhé má slepé. Zdá se mi, že z jeho vidoucího oka vychází dlouhý paprsek světla, který mi proniká ledví.
Je to statný, vysoký kmet širokých ramen, stařec nevšedního patriarchálního vzhledu. Oděn je v bezvadný hedvábný kaftan, na hlavě má, jako všichni ostatní muži, »štráml«, šabesový baret, s něhož visí kolem dokola třináct krátkých sobolích ohonů tmavě hnědé barvy. (Ve všední den nosí »spodek«, vysokou a těžkou kožišinovou čepici rabínskou, podobnou čepici granátnické.)
Tak přivítal pražského hocha rabí Jisúchr Bér Rokach — čest budiž jeho památce. Přímý vnuk svatého reb Šúlema a snad už poslední jeho pamětník. Oslovuje mě přívětivým hlasem. Rozumím, že se mne vyptává na Prahu. Byl tam před mnoha lety se svým otcem, aby se pomodlili ve Staronové synagoze a navštívili hrob svého slavného předka, Velikého rabína Leva.
Prostorná belzská synagoga se zatím naplnila. Sta svící plane. Vnitřek mi svým tvarem poněkud připomíná Staronovou synagogu pražskou. Mužové, většinou vysocí a dobře urostlí, staří i mladí, očekávají příchod rabího, tiše rozmlouvajíce. Na rozdíl od všedních dní jsou všichni naprosto čisti. Jejich sváteční kaftany z černého hedvábí splývají až na zem. Starší mají na hlavě »štrámlach« a čpí z nich parfumovaný tabák, jejž nosívají v tabatěrkách. Někteří jsou z Uher, jiní až z daleka — z Ruska. Pro špatné cesty putovali celé týdny, než se dostali do Belzu, aby tam pobyli třeba jen jediný den. Nazítří, v neděli, vydají se opět na zpáteční namáhavou pout. O příštím šabesu přijdou sem zase jiní.
Již dávno se zšeřilo, když do modlitebny vchází rabí. Dav se chvatně rozděluje, aby uvolnil cestu. Snad
