takhle se kdysi rozdělily vody Rudého moře před Mojžíšem.
Rychlým dlouhým krokem míří přímo k oltáři a podivná chasídská bohoslužba začíná.
»Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!«
Jsou to slova Žalmu 107., jímž chasídové pozdravují každého pátku příchod šabesu. Tak ustanovil svatý Baal-Šem, když byl vysvobozen z moci pirátů na své nezdařilé pouti do Svaté země.
»Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!«
Do přítomných jako by náhle vjela elektrická jiskra. Až do té chvíle zcela klidný, téměř stísněný dav propuká naráz v divoký křik. Nikdo nezůstává na místě. Vysoké černé postavy pobíhají modlitebnou a míhají se v svitu šabesových svící sem a tam. Hlasitě vykřikují slova Žalmu, divoce gestikulují a zmítají celými těly. Nedbají, že vrážejí druh do druha, nestarají se vůbec o nic, vše pro ně přestává existovati. Nevyličitelné vytržení je uchvátilo.
Sním? — Nikdy jsem nezažil nic podobného! Anebo snad přece?… Což jsem tu už někdy byl?… Vše je tak zvláštní, tak nepochopitelné! —
»Děkujte Bohu!… Jenž vysvobodil je z moci Nepřítele, ze všech zemí je shromáždil od východu a západu, od severu i jihu.«
Hlas starce před oltářem vyniká nade všechny. Vyjadřuje — vše! Ve veliké radostné pokoře a současně v neskonale smutné touze jako by splýval s Nekonečnem. Jako by králův syn, po šest dní zavržený, předstupoval nyní opět před tvář svého královského Otce. Kaje se a štká pro naše viny.
»Bloudili pustinou, cestou necestou, nenalézali města osídleného. Hladovi a žíznivi, zastřena je duše jejich.«
Mocí světcovy modlitby jsou v této chvíli osvobozo-
