vány duše, jež pro své veliké hříchy nenašly po smrti pokoje a byly odsouzeny k bloudění světem, a »jiskry« svaté Moudrosti Boží, které zapadly do Prázdnoty, když Bůh bořil ony tajemné světy, jež předcházely stvoření světa našeho, tyto jiskry jsou nyní pozdvihovány z propastí hmoty a vraceny svému duchovému Zdroji, z něhož byly kdysi vzešly.
»K Hospodinu volali v úzkostech a vysvobodil je z utrpení. Cestou přímou je vedl do města osídleného. Pobývající v temnotách, ve Stínu smrti, vězňové bídy a želez. Neboť vzdorovali slovům Božím a vnuknutí Nejvyššího zavrhli. I volali k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vysvobodil. Opěvujte milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!«
Stařec před oltářem pozdvihuje pravici jako by žehnal neviditelným příchozím. S jeho chvějících se prstů jako by stékal hojivý balsám.
»Kdož sestoupili v lodích na moře, své dílo konají na vodách. On větru poroučí a bouře zvedá vlny. Jsou vynášeni až k nebesům a sestupují v propasti. Vrávorají jako opilí a všechna moudrost jejich je ta tam. I volají k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vyprostí. Radují se utišeni, on vede je do přístavu naděje. Nechť oslavují milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!… A proto pojď, Milenče, Nevěstě vstříc, pozdravit sobotu spějme!…«
Postava kmetova se zmítá jako v křečích. Každý záchvěv jeho mohutného těla, každé stažení jeho svalů jsou prodchnuty slávou Nejvyššího. Jeho dlaně se co chvíli setkávají v mystickém zatlesknutí.
Dav zbožných se vlní a proudí, šumí a vře jako žhavý proud lávy. Najednou, jako na povel, zůstávají všichni stát a obracejí se tváří k západu, k vchodu modlitebny, sklánějíce hlavy v očekávání. V tomto okamžiku vchází neviditelná Královna Šabes a přináší nám každému drahocenný nebeský dar: ještě jednu, novou, sváteční duši.
