Vejdi v míru, koruno Páně, za jásotu a veselí v nitro věrných lidu vyvoleného! Vejdi Nevěsto, vejdi Nevěsto, vejdi Nevěsto, soboto, Královno!«
Vztyčujeme opět hlavy.
»Pojď, Milenče, Nevěstě vstříc…«
— — Pobožnost končí. Vytržení opadlo, mystická vidina se rozplynula. Ta tam je všechna extase. Jsme opět v tomto světě. Ale všechen ten svět je povznesen. V očích jiskří vtip a veselí. Je slavnostní, bezstarostná nálada — mír Královny soboty.
V řadě defilujeme před světcem a přejeme mu »dobrý šabes!«
Jak jsme všichni hladovi! — To dělá ta »druhá duše« šabesová… Spěcháme do hostinců, abychom rychle pojedli a mohli se dostavit včas k světcově tabuli. Na hlubokém nebi ukrajinské stepi planou už dávno hvězdy. Jsou veliké jako pomeranče.
Ženy v modlitebně nebyly. Jejich povinností je rozsvítit doma svaté svíce šabesové a očekávat návrat manželů a synů. Přicházejí teprve v sobotu dopoledne — na náměstí jich potkáme celé hloučky — v starobylých krojích, na nichž převládají barvy zelená, žlutá a bílá.
Než neprohlížejme si jich příliš! Ani ty babky ve fěrtoších nebo čepcích, ani děvčata, plavá i černá, prostovlasá! Mohly by si naši pozornost špatně vykládat a bylo by z toho nemalé pohoršení.
— — — Ve všední dny jsem většinou v »bes hamidrešu«, památné belzské učebně. Je otevřena ve dne i v noci všem vědychtivým. Podle stěn stojí vysoké přihrádky, od podlahy ke stropu napěchované knihami. Též stoly jsou pokryty hromadami foliantů bez ladu a skladu. Každý si smí vypůjčiti libovolný svazek a učit se v »bes hamidrešu«, kdykoli se mu
