zachce. Jsou tu ovšem toliko svaté, bohoslovecké knihy hebrejské. Jiných by se zbožný nedotkl. Znát třeba jen jedinké latinské nebo ruské písmeno, je už nesmazatelnou skvrnou na duši. Od rána do večera sedím u knih a učím se. Jen k večerní modlitbě anebo k jídlu na chvilku odběhnu. Avšak ani noci nejsou stvořeny k odpočinku, nýbrž — jak Talmud praví — k studiu Zákona Božího. Zlý hmyz mi to taky důtklivě připomíná, jakmile ulehnu. Zabíti hmyz nesmím. Vím již, že by to byl hřích. Jdu tedy také v noci raději do učebny. Učím se nebo poslouchám, jak v druhém koutku učebny se učí někdo jiný, provázeje své studium táhlým melancholickým zpěvem. Šames, t. j. kostelník, nám rozdal svíčky. Držíme je rozžaté v rukou, abychom při studiu neusnuli.
Jednoho odpoledne se nořím do rituelní lázně jako před modlitbou, neboť toho dne jdu k světci se svým »kvitlem«. Kvitl je malý útržek papíru, na nějž jeden ze světcových písařů napsal jméno prosebníkovo a jméno jeho matky — nikoli otce! — místo původu a stručnými slovy, oč prosebník Pána Boha prosí. Světci nepřednáší tedy chasídové svá přání ústně, nýbrž písemně. Na mém kvitlu stojí: »Mordechaj ben Rikel mi-Prag, hasmúde be-limid ve-jiras šomájim.« Prosím tedy Pána Boha o »vytrvalost ve studiu a v bohabojnosti«. Ani slova víc. Tak mi chasídi poradili. V předsíni a v jizbě světcově se už tísní — v Belzu je neustále tíseň — několik desítek prosebníků, většinou žen. Jedni přicházejí, aby se světec za ně u Boha přimluvil o zdar v obchodě a v živnosti, jiní, aby se nějaký nemocný uzdravil, opět jiní se obracejí na světce o radu, má-li být sňatek uzavřen či nikoli. Mnohé a rozličné jsou potřeby lidu chasídského, a jediné on, světec, může je svou přímluvou u Nejvyššího uspokojiti. Po přečtení některých proseb se světec vyptává na podrobnosti, než modlitbu
