pronese, než radu udělí. Některé prosby čte se zřejmou nevolí. Zejména žádosti o uzdravení. Při nich hubuje a odkazuje prosebníky na lékaře. Ale uzdravení přeje. Někdo přináší »matbeje«. Peníz, který má světec nabít tajemnou silou, má potom platnost »kmeje«, t. j. amuletu. Světec klade peníz na stůl a opíše jím tři kruhy. Činí tak zřejmě nerad. Prosebník béře však peníz, posvěcený rukou světcovou, nazpět s obličejem zářícím radostí. Zároveň s kvitlem obětujeme na stole světcově »poďjen«, menší peněžitou částku, každý podle svých možností. Světec je povinen dary přijímat. Je to jedna z institucí svatého Baal-Šema a má to metafysické pozadí. Když se totiž světec za nás nehodné u Pána Boha přimlouvá, táže se ho Pán: »A co ti na tom hříšníkovi záleží? Máš snad vůči němu nějaký závazek, synu nejmilejší?« A tu může světec Bohu odpověděti: »Ano, mám vůči němu závazek. Ten člověk mě a mou rodinu podpořil.« Tak je tedy ta naše peněžitá oběť jediným — ubohým — pojítkem mezi námi a světcem a nutným předpokladem vyslyšení našich modliteb. Proto přijímá světec dary. Chudým je zase ihned vrací. Od vyhlášených nevěrců světec darů nepříjímá vůbec. Zbožní, kteří bydlí mimo Belz, posílávají světcově kanceláři své prosby a příspěvky poštou. V případech naléhavých třeba telegraficky. Ve chvíli, kdy úředník vyklepává telegram, je už prosebníkovi pomoženo, ač světec zásilky dosud neobdržel. Ti, kdož přijeli do Belzu z Uher, líbají světci ruku. Polští toho nečiní. Jsem poslední v řadě. Světec čte můj kvitl s nelíčenou radostí. Když vycházím z jeho jizby, očekávají mě už venku chasídové a přejí mi zdar: »Gic gepojlt!« — »Ať jsi dobře pořídil!«
Když je měsíc v úplňku, léčí světec duševně choré. Stojí ve smutné řadě v jizbě světcově, jenž zatím hloubá v Talmudu při záři velikých svící. Znal jsem
